Lukáš Havrda – PRŮZKUMNÍCI – Galerie Toyen – 3.9.- 28.9.2024
Lukáš Havrda *1987, Semily
Žije a tvoří v Praze.
Po výtvarné stránce je to často osnovatel malířských příběhů s tajemnými, nejednoznačnými, neprůhlednými, podivnými až tíživými náměty; brutalistními a monumentálními stavbami; s duchem neuchopitelnosti, rozpadu, totality a prostředím, kterého se zpětně zmocňuje příroda.
Lukášova tvorba není jednoznačná. Jedná se o realistickou malbu moderního ražení, „víc než realismus“ s určitým příběhem nebo citovým laděním, avšak ne nutně s propracovanými detaily. Autor v ní spojením jednotlivých prvků často zobrazuje reálie doby a zároveň k nim doplní něco, co je mimo tyto reálie. Nejčastěji si přitom k zachycení vybírá nehostinná, rozpadající se zákoutí, nefunkční prvky někdejších atrakcí nebo nedokončené stavby a architektonické záměry, které podléhají zkáze; ovšem v kombinaci s prvkem nového života, nové a nadějné reality. Příroda si bere jeho předměty zájmu zpět do svého hájemství, prorůstá jimi a vytváří s nimi dohromady nová, obskurní zátiší. Pomalu, tiše a nepozorovaně vytváří výjevy, které se vymykají původním plánům.
Často u něj nacházíme také ostatky chátrajících brutalistních staveb. Na obrazech vystupují jako němí svědkové dob svého vzniku, ale rovněž jako součásti časově nesouběžných, faktograficky nereálných kompozic, které působí poněkud postapokalypticky. Dokáže ale i bravurně realisticky namalovat krajinu jako takovou, hrající si děti a figuru.
Proč ale výstava vlastně nese název PRŮZKUMNÍCI?
Autor podivná místa a budovy mnohde propojuje s postavami – ať už lidskými, vypůjčenými ze sochařských děl, hudby či filmů. Ty filmové jsou prototypy umělé inteligence, která zde však v protikladu k našemu zaběhnutému vnímání funguje spíše jako uklidňující prvek, nikoli jako hrozba – možná i proto, že se jedná o technologie, jak jsme si ji představovali v dobách minulých. Ve srovnání s moderními technologiemi na nás tedy působí bezpečně a vstřícně. Případně v dílech postavy chybí. Potom se průzkumníkem nebo alespoň pozorovatelem stává sám divák.
Na konkrétním obrazu tak vedle chátrajícího partyzánského památníku na Petrově hoře v Chorvatsku z první poloviny 80. let můžeme zahlédnout roboty ze sérií Star Wars, milé průvodce celým seriálem. Na dalším zase v nedávné minulosti tolik diskutovanou budovu Transgasu s postavou prosťáčka Otíka z filmu Vesničko má, středisková. Dva další obrazy jsou věnované Československému pavilonu na Expo 1970 v Ósace, o kterém se u nás v těch dobách příliš nemluvilo. Do jednoho z nich umístil své autorské pojetí zde prezentovaného sousoší „Hrozba války“ s apokalyptickými militantními figurami, které vytvořil pro náš pavilon na této světové výstavě sochař Vladimír Janoušek. Do druhého z nich zasadil pro změnu oblíbenou kapelu Depeche Mode s jejím typicky „kovovým zvukem“, který tak dobře ladí se ztvárněnou „kovově-brutalistní“ architekturou.
Při tvorbě pracuje se vzpomínkami na dětství, ze kterých se mu v náhlém poryvu imaginace vynořují již zmíněné prvky z filmu nebo třeba úryvky z knihy. Konečný výraz obrazu bývá zahalen zneklidňující melancholickou atmosférou. Poetikou podivnosti a zvláštního druhu krásy, do které tak rádi pronikáme – pro její neproniknutelnost a mysterióznost – a abychom se sami cítili krásnější.
Autor využívá tradičních malířských technik, pracuje hlavně s olejovými barvami, které částečně doplňuje akrylem nebo spreji, případně atypickými materiály jako je syrský asfalt.
Jeho současná výstava je přehlídkou nejnovějších, dosud neprezentovaných obrazů v kombinaci s díly staršími.
Ivana Beranová
kurátor
2.9.2024
